Cesta na druhý břeh

Stejně tak, jak se na tento svět rodíme, jednou z něj i odcházíme. Téma umírání je v této společnosti často ještě považováno za tabu. Já to však vidím jinak.

Popíšu vám svůj příběh, ve kterém možná naleznete odpovědi na otázky, které vám nedají spát.

Bála jsem se smrti. A bála jsem se skutečně hodně. Není tomu ještě tak dávno. Jak už mnozí z vás víte, často to, čeho se bojíme k sobě i přitahujeme. Všechny naše strachy a obavy mají sílu se zhmotnit. Je to velká síla, kterou jsou stále ještě schopni pochopit jen někteří lidé. Někdy však se napojíme na naší duši, která má plán. Tento plán si naplánovala ještě předtím, než se sem do fyzické roviny narodila. Duše si zcela záměrně vybírá svůj osud. Vše má svůj důvod. Každý z nás může nalézt odpověď na otázku, proč se určité záležitosti dějí právě jemu. Často se však ještě stavíme do role oběti, kdy nepřebíráme odpovědnost za své životy a klademe si tak otázku "Proč zrovna já? Proč se toto děje právě mě? Co jsem komu udělal/a, že musím takhle trpět?" Zapomínáme, že to, co se nám v našich životech děje, se dít má. Některé události jsou předem naplánované, některé si však vytváříme svou vlastní tvorbou - svým svobodným jednáním. Některé události do našich životů přicházejí na základě karmy, některé na základě dharmy. Vše je dobré a vše slouží k tomu, aby naše duše mohla vyrůst a "poučit" se ze svých jednání a činů. Lidé si často myslí, že tragické a těžké události v jejich životech, které jsou způsobené na základě karmy, jsou formou odplaty. Opak je však pravdou. Nikdy se nejedná o žádnou odplatu, vždy jde o volbu duše a jejího poznání. Uvedu vám příklad. Duše, která v jednom ze svých minulých životů někomu ubližovala má například v tomto životě poznat, jak toto jednání cítila druhá strana. A proto jí v tomto životě bude třeba ubližováno. Nikdo z nás není obětí osudu. Svůj osud si tvoříme jen a jen my sami.

Vraťme se ale zpátky k tomu hlavnímu tématu - umírání.

Lidé se umírání bojí. Přesto se najdou už i dnes průvodci cestou na druhý břeh, kteří jsou schopni dopomoci umírajícím v jejich přechodu zpět domů. Já sama nazývám tuto cestu cestou domů a je tomu skutečně tak. Aktem smrti se navracíme domů. Je to velká událost, která stále zůstává nepochopena. 

Už staří dobří šamani věděli, že rituály smrti mají jen napomoci člověku spojit se se svým dávným domovem. S místem, kde jsme skutečně doma. Pro duši je to úplně stejně nádherná cesta, jako když my z hlediska fyzického vnímáme příchod dítěte na tento svět.

Mnoho šamanů nádherně dopomáhá umírajícím tento proces zvládnout s láskou, přijetím a překlenutím strachu. Je to úžasně očistný proces nejen pro umírajícího samotného, ale i pro všechny kolem. Avšak pokud se příbuzní umírajícího odmítají smířit s nezvratným, je to pro duši samotného umírajícího moc náročné. Je jí ztěžován odchod a doba, kdy např. pociťuje fyzickou bolest je dále prodlužována.

Překlenout strach ze smrti nejde jen tak. Často musíme to, čeho se nejvíce bojíme, zažít. Pokud se někdo bojí smrti, často je postaven před její tvář.

I já měla velký strach, ale netušila jsem vůbec, kde se bere. Pak jsem pochopila, že můj plán duše má mnoho společného se smrtí. Teprve naprostým přijetím smrti, tudíž naprostým odevzdáním se a odevzdáním kontroly nad svým životem přestanete mít strach z vašeho největšího strašáka. 

Už malé děti vnímají smrt jako něco úplně přirozeného, avšak jen do té chvíle, než jim my ostatní ukážeme, že ztráta blízké osoby bolí. Malé děti umí komunikovat s duší, tudíž i s duší zemřelých. Pokud jim však říkáme, že někdo, kdo odešel se už nikdy nevrátí, začne to v jejich malých hlavičkách dělat velký zmatek a započnou pociťovat ze smrti strach. Později se rovněž přestanou umět napojovat na svou korunní čakru, tudíž jejich spojení s duchovním světem se pomalu uzavře a stanou se z nich tak lidé bojící se průběhu svého života.

I s dětmi je nutné mluvit o smrti. O tom, co se stalo s tím ptáčkem, kterého jste na cestě viděli mrtvého. I děti potřebují odpovědi na otázky. Dětem nestačí, když jim řeknete, že je zkrátka mrtvý a jeho existence tak na věky skončila. Tyto informace mohou doslova v malých dětech vytvořit podvědomá traumata, na základě nichž se začnou bát života. Zjistí, že život je nebezpečné místo, kde na každém rohu číhá smrt a ta je přece spojena s koncem všeho.

Znám už mnoho vědomých rodičů, kteří se svýma dětma na tato témata vedou nádherné rozhovory. Obzvlášť tyto děti, které právě na Zemi přicházejí, jsou výjimečné duše. Jejich úkolem je změnit tento svět, jsou tedy mnohem citlivější, z hlediska současného systému a školství jsou vnímáni jako nepřizpůsobiví a je jim nalepeno mnoho přílepek (např. ADHD, různá DIS... atd.). Možná mnoho z vás také nechápe autisty, o nichž si společnost myslí, že nejsou schopni vyjadřovat city, emoce, atd. Avšak právě tyto duše jsou taaaak moc citlivé, že by vtělení do tohoto světa s tímto nastavením doslova nepřežily, a proto jim musela být "zablokována" jejich převeliká citlivost, a to jen z důvodu jejich vlastní ochrany. Zároveň si však bylo určitým úkolem této duše tento úděl nést - a to už buď kvůli vlastnímu poznání nebo mělo např. naučit něco své rodiče. A jaké je jejich nejvyšší poslání? Probudit bezpodmínečnou lásku ve svém okolí. Např. u svých rodičů a rodiny. A to právě tím, že jsou jiní a pro rodiče a rodinu může být velmi náročné vyrovnat se s jejich jinakostí a s jejich jinými požadavky na život. Tyto děti jsou tak velkými učiteli svého nejbližšího okolí. Jsou to velmi vzácné duše. 

A zpátky k tématu. Pokud jsme se sami setkali s umírajícím člověkem, nebo jste vy sami byli postaveni před smrt tváří v tvář, mohli jste poznat nádherné věci. Mohli jste zažít, jak si člověk na konci svého života uvědomí, co vše by dělal jinak, kdyby mohl znovu žít, mohli jste vidět smíření, mohli jste zažít co je to bezpodmínečná láska s člověkem, o kterém jste netušili, že vůbec ví, co slovo láska znamená. Umírání v sobě skrývá mnoho poznatků. Je jen na nás, jak k této posvátné záležitosti budeme chtít přistoupit.

A závěrem jen dodám. Věřte, že všichni, kteří provázíte umírající na jejich cestě domů, děláte "práci" která je vaším posláním. Jedná se o velkou pomoc člověku, který právě prochází branou. Děkuji za vaši lásku a doslova posvátný přístup k tomuto okamžiku.

Janka