Skočme, hned teď!!!

Pořád čekáme na to, až budeme lepší, vzdělanější, mít víc informací abychom mohli začít dělat to, co chceme. To, po čem toužíme. Avšak stále odkládáme naše tužby na zítřek. Proč? Protože dnes zkrátka ještě nejsme připraveni. 

Já sama jsem stále něco odkládala na později. Proč? Protože jsem se cítila nepřipravená, cítila jsem, že potřebuji vědět ještě mnohem víc. Ale víte na co jsem přišla? Na důležitou skutečnost. Cílem není to, že začneme, až budeme dostatečně připraveni. Až budeme mít dostatek informací. Naším cílem je samotná cesta. Přestože nevím, kam jsem vedena, přestože nevím a netuším, co bude zítra, přestože vůbec nevím, jestli to, co dělám má nějaký význam, vím, že to musím zkusit. A to tady a teď. Už není čas nic odkládat. Už  není čas přemýšlet, co líp udělat, abych byla připravena. Je třeba skočit!!! Jako i ten blázen na tarotových kartách :-). Je třeba nebát se jít směrem, kterým nás to táhne. Jedině tak můžeme objevit nádherné nové vzrušující obzory, na které bychom i v těch nejodvážnějších představách nepomysleli.

Ano, taky jsem čekala na to, až mi někdo ("vyšší autorita") potvrdí, že jsem na něco připravena. Až mi někdo dá certifikát, osvědčení atd. o tom, že skutečně můžu vykonávat to, co chci. A teď jsem strašně ráda, že jsem si uvědomila, že to, jak jste "dobří" nám nikdo nemusí dokládat. Nikdo nám nemusí říkat - "na to máš a na tohle nemáš". Ne. Však jaký je rozdíl mezi lidmi, kteří mají tolik titulů, kdy jim někdo udělil "osvědčení" o tom, jak dobří jsou a oproti tomu ve člověku, který stěží dostudoval základní školu. Ano, tento člověk se "základní" školou může být v životě mnohem šťastnější a odvážnější než člověk vystudovaný a "znalý informací".

Sama jsem vystudovala vysokou školu - jsem vlastně právnička. Po celý život jsem se chtěla stát soudkyní. Chtěla jsem lidem ukázat, kde je spravedlnost. Co je spravedlivé a jak mají věci správně být a jak zase ne. Život mě však mým vývojem dovedl k tomu, že jsem si uvědomila, že nic není černobílé. Spravedlnost, o níž si myslíme, že je spravedlností, je jen náš vlastní obraz toho, co nám bylo odmalička vštěpováno, že to tak má nebo nemá být. Častokrát nevíme, proč se věcí dějí, co za nimi skutečně stojí. A v případě, že se sami chceme zříci odpovědnosti za naše činy, nechceme je řešit ať už dohodou nebo se vůbec o nich bavit, je pro nás mnohem pohodlnější dát svojí záležitost rozhodnout "nezávislé třetí osobě".

Tím, co jsem tady chtěla říci je, že ať už chceme dělat cokoliv, chceme začít psát, malovat, zpívat či dělat cokoli jiného, začněme. Nečekejme na to, až budeme mít odzpíváno dostatečné množství hodin zpěvu proto, abychom se mohli stát zpěvákem/zpěvačkou. Nečekejme, až budeme vědět, jak se mají správně používat barvy k tomu, abychom mohli začít malovat. Ale začněme. Vše, co potřebujeme se naučíme cestou. Nečekejme, až nám dá někdo potvrzení o tom, že teď už skutečně můžeme dělat činnost, o níž cítíme, že je pro nás ta pravá.

Jistě. Jsou tu věci, které nemůžeme dělat jen tak. Nemůžu být doktorem a lidem provádět operace bez patřičných zkušeností; nemůžu řídit bez řidičského průkazu atd. Ano, tato omezení tady existují a vždy díky zákonům existovat budou. V těchto případech samozřejmě musíme postupovat tak, jak je nezbytné.

Ale u věcí, které v nás vyvolávají radost, u věcí, které nás naplňují a u nichž cítíme, že je to pro nás to pravé, se nebojme začít. Nebojme se a skočme do toho rovnýma nohama. Skočme do toho, i když nevíme, co bude následovat. I když netušíme, kam náš skok povede. Prostě začněme. Nebo snad chceme na sklonku života litovat, že jsme něco nezkusili? Nebo, že jsme neměli dostatek zkušeností a odvahy, abychom se alespoň pokusili náš sen zhmotnit?

Začněme něco dělat už hned teď pro uskutečnění našeho snu, naší touhy. Nikdy není pozdě začít. Skutečně nikdy.