Ten pohled

Bylo to někdy v tuto dobu loni v zimě, kolem Vánoc. Utíkala jsem, běžela jsem, na poslední chvíli jsem naskočila do autobusu, který právě odjížděl. Měla jsem zpoždění. Cesta vlakem trvala dnes děsivě dlouho. Chtěla jsem dorazit co nejdřív, chtěla jsem tam s ní být co nejdéle. Když je tak daleko. Taaaak moc daleko a přitom by nás potřebovala mít u sebe tak blízko. Ještě když píšu tato slova, přicházejí mi slzy do očí. 

Cesta autobusem trvala znovu neskutečně dlouho, každá minuta byla jako dlouhá hodina. Chtěla jsem být u ní. Vždyť je to můj nejbližší člověk. 

Autobus zabrzdil a já z něj doslova vyskočila a běžela jsem do nemocnice. Ikem byl blízko, bylo to už jen pár metrů, přesto ta červená na semaforu mě chtěla zastavit. 

Tohle byla ta chvíle, kdy se snažíte dostat někam na místo, kde doslova vnitřně chcete být hned teď, avšak osud vám vaší cestu neusnadní. 

Doběhla jsem do Ikemu a zapomněla jsem, na jakém patře, že ji to najdu? Na informacích mi naštěstí hned poradili. Asi taky proto, protože jen zmínka jejího jména je v této nemocnici úplným pojmem. Jméno Hanička tady zná úplně každý. Všichni tady znají tu neskutečnou bojovnici, tu drobnou kostmi chřestící osůbku, která si prožila toho tolik, co neprožije x desítek, ba co - stovek, i tisíců lidí dohromady. 

Konečně jsem našla oddělení, kde má být. Navlékla jsem se do modrých dezinfekcí páchnoucích oblečků od hlavy až k patě a mohla jsem za ni vstoupit na intenzivní péči.

A v tom jsem spatřila ten pohled. Pohled, který se hluboce do mě zapsal. Byl to pohled úplného a naprostého odevzdání se a současně tak obrovské víry, že ať se stane co se stane, ona věří, že je o ni plně postaráno. 

Tenhle pohled mě dostal. Ležela tam na posteli, vůbec nevnímala okolí, pohled měla zasněný a koukala na malinkatý obrázek, obrázek nějakého svatého, který ji dala už tehdy sestřička v nemocnici. Koukala na něj a z oči jsem cítila plné přijetí toho, co se děje a dít bude.

Chtěla jsem brečet. Hanička nebyla nikdy předtím nijak extra věřící, avšak tento okamžik vyjadřoval víru, tak silnou víru v to, že není sama, že ji bude pomoženo (ať to už znamená jakýkoliv způsob pomoci), že mě úplně zamrazilo. Když jsem viděla její odevzdání se, něco ve mě se pohnulo. Pohnulo v tom slova smyslu, že jsem věděla, že i Hanička už ví, že vše bude dobré. Ať to znamená cokoliv..... vše bude dobré.

V ten okamžik začala vnímat mou přítomnost a odtrhla oči od obrázku ke mě. Ta radost v jejích očích, že jsem za ni konečně přijela byla projevem čisté hřejivé lásky. 

I dnes, kdy už je Hanička doma, obrázek, který ji po celou tu dlouhou dobu v nemocnici dělal společnost, ji doprovází i nyní.......Zůstala v ní velká, nezlomná víra. Víra v život a v jeho dar, kterým je. 

Jsem moc ráda, že jsi tady se mnou a že tě mám:).